Jak jsem si vzala jehly

Předpoveď na zítra: 18 -  20 stupňů, ani mráček, pecka! Vemu si jehly! Neměla jsem je na noze ani nepamatuju a to  jich mám poměrně dost..

Nastává klasické dilema: vzít si na cestu nějaký placatý a za frajerku bejt až v práci, nebo se předvádět už po cestě ? Vzpomenu si na včerejšek, kdy jsem měla vysoký (a placatý) kozačky, ve kterých mi bylo fakt vedro a volba je jasná, beru je hned! A beru ty nové, saténové lodičky modré barvy, s vykrojenou špičkou, ty z Irska, za pouhých 15 euro, no neber to! Jsou prostě nádherné! Ta modrá se dá jen těžko popsat, není ani světlá, ani tmavá, ani jako nebe, ani jako voda.. už vím, je tak trochu ocelová! Tak!

K tomu černé silonky, hrabu v krabici od banánů plné silonek a hurá, nějaké černé tam ještě jsou. Navlékám je, pak vínovou sametovou sukni a co navrch? Zkouším černé tričko, mno… nevim nevim..až mě cosi osvítí a už vím! Tmavěmodré tričko s polodlouhým rukávem a výstřihem tak akorát.. ale kde je? Není ani v jednom ze 6 sloupců triček ve skříni, ani na křesle mezi věcma, ani na židli, ani na posteli, ani v prádle.. rezignuji a beru si takové podobné modrofialové tričko. Už skoro vycházím, když si všimnu očka na punčošce.. malinkého, skoro není vidět.. ale známe tydle očka! Leč další černé silonky bez vzoru nenacházím,  zas budu muset doplnit silonkové zásoby. Volím tedy tmavomodré s bílými vlákny, které však mají tmavší špičku a patu. Tmavší špička samozřejmě vidět je, pata chvilkami.. ještě ve výtahu silonku správně natáčím, otáčím a šteluji - dolů samozřejmě výtahem, otvírám dveře a jdu!

Prvnich 10 metrů ke křižovatce malými krůčky jakž takž jde.. i přes přechod se dostávám úspešně, ale pak to začne! Jednak na mě koukaj lidi a určitě si řikaj: ajajaj, kravička si vzala podatky a teď v tom neumí chodit – nebo alespoň todle si říkám já, když vidím slečnu nebo paní v situaci, v které jsem teď já. A dále mi začne sklouzávat jedna bota z paty! Pak i druhá! Co to je za Murphyho botový zákon, že doma  nepadaj nikdy, ale peklo začne až venku? Nahodím obličej, jakože je všecko v pořádku a opatrně se přesouvám dál a dál, dělám krůčky jak geiša. Na další křižovatce si mě postarší pán pozorně prohlíží, především tedy moje nohy a já se na něj raději nekoukám, takže nemohu odhadnout, zda oceňuje sexy nohu v sexy botě, nebo si taky myslí něco o dojnicích.

Při čekání na tramvaj o 3 minuty později si uvědomuji, že mě bolí horní strana palců, jojo, přesně tam jak je ten šev, a asi trochu i noha zespoda, přeci jen se váha šedesáti kil přesune při chůzi do polštářků. Uf. Když přijede tramvaj, porušuju mé pravidlo pro tento den o malých krůčcích a mílovým krokem se posunu k sedačce a uuuuuuf, sedím! I tu botku si tak trošku z nohy svléknu, aby si noha odpočla..

Před devátou -  v práci mám být v 8.30 - píšu šéfovi sms, že jsem se ráno trošičku zdržela při oblékání  a teď se mi ještě poněkud blbě chodí. Ale už jsem na cestě! Ani neodepisuje, není to poprvé a naštěstí v práci mají pochopení pro to, že chci být krásná!

Ještě než dojedu do mé cílové stanice, je mi jasné, že takhle to nepůjde. Budu se muset přezout do sandálů, které mám s sebou v kabelce, které si ale nemůžu nyní vzít ze dvou důvodů:  za prvé nebudu před cizími lidmi rezignovat na jehly, i když dnes bych to asi i zvládla, ale za druhé mám silonky se silnou špičkou a hlavně patou a to do sandálů přeci vzít nejde!

Takže mě čeká další úkol, koupit si silonky. Odpočatá vystupuji z tramvaje a kousek se vracím (!!!) do drogérky. Tvářím se, že mi boty vůbec, ale vůbec nesklouzávají a tajně si přeji, aby mi otekly nohy! Pak boty nebudou padat, tak!  Nohy však neotékají, možná tak mi teče krev do tváře.. V drogerii silonky už nemaj, zbytečná cesta! Pch! Jdu o krám dál, do obuvi. Paní mi vysvětluje rozdíl mezi punčochami a punčochovými kalhotami a když máme jasno, řeknu, co chci. Černé nemají, beru odstín  mocca, ikdyž bych asi vzala i růžový -  kdyby neměly zesílenou patu.

Nastává poslední část mojí tortůry. Asi 100 metrů chůze, opět čekání na přechodu a  opírání se o sloup, hop a skok, už se vidím v práci.  Teším se, až usednu za svůj stolek!

Při zdolávání této trati si vzpomenu, na chytré knížky, které teď čtu. Radí tam, že člověk má žít v přítomnosti. Dochází mi, že jehly jsou mými duchovními učiteli -  skutečně teď myslím jen a jen na ně, na teď! No dobře, trochu i na budoucnost.. až je sundám!

Přes vrátnici procupu tváříc se, že tam nejsem, výtah, nahoru a jdu na to! Musím oběhnout všechny kolegyně a ukázat jim, jak mi to dnes sluší! Obdivují mne, jsem spokojena, jdu vyměnit silonky a hlavně, hlavně boty!!!

Co teď? Co s jehlama do budoucna? Asi se vrátím ke starému modelu, kde po městě chodím v placatých, na večírku pak chvíli v jehlách a když mě začne bolet noha, vemu zas placaté.. A nebo bych mohla jezdit taxíkama! Ale ne, za to se mi nechce pořád utrácet, to si za ty peníze raději koupím další jehly!