Lituji, nemáme...

(Ke čtení tohoto článku si prosím pusťtě toto - je třeba zvuk)   Naposledy potáhnu z cigára, špačka zahodím na kachlovou zem a otočím se na něm na podpatku mých proklatě vysokých bot. Prý se tu nekouří, ale.. co oči nevidí, to srdce nebolí. A moc očí tu dnes již není a ty, co zde zůstaly, toho moc v té tmě nevidí. Říkáte, že si můžou rozsvítit? Lituji, šetříme.. světla nemáme. I žárovky se prodaly  na černém trhu, po 75 a 100 wattových je teď velká sháňka a vydělalo to pěkný balík peněz.

Občas zahlédnu v oknech světélko z čelovky či baterky, pár duší tu asi ještě zůstalo, přesná čísla však nikdo nezná.. i vstupní turnikety se prodali, dopravním podnikům. Podle posledních, 3 roky starých statistiky, je prý 50% zaměstnanců na mateřské, rodí jedno dítě za druhým. Zkušené rodičky jsou schopné porodit další dítě den před očekáváným nástupem do práce. Pravda, to se musí nechat, tyto matky mají velký podíl na zvýšení porodnosti v naší krásné zemi! ..dalších 30% zaměstnanců, otců,  je pak na rodičovské dovolené..

Jdu dál po tmavé chodbě, rozžhatou sirku v ruce. V tom zaslechnu blížící se chrastění a šum.. pro jistotu nabíjím kolt a přitisknu se ke stěně, vyčkávám. Zvuk se neúprosně blíží a  za minutu okolo mne proletí točící se chrastí. V budově asi otevřeli dva lidé současně dveře, průvan je tu, nehybné věci se dávají do pohybu…

Dojdu k výtahům a málem udělám krok do prázdna! Výtahy tu již také nejsou, lituji, nemáme, ty se také prodaly.. Jen škoda, že zde nezůstala policejní páska varující před vstupem do prázdna, asi byla víc potřeba někde jinde.. Jdu tedy téměř po slepu po schodech, jedno patro, druhé, třetí, čtvrté..na schodištích do pátého mhouřím oči, klobouk narážím více do čela, mé oči již světlu odvykly a teď taková záře! Pravou ruku mám před očima, levou šmátrám po stěně a jdu výš a výš. Musím chvíli počkat, než mé oči přivyknou.

Jakmile se tak stane, zaleknu se! Z místa, kde kdysi stával ochranný rám, na mne výhružně kouká eGon! Avšak já mám pro strach uděláno, srazím paty k sobě,  eGona také sjedu výhružným pohledem a hrdě projdu okolo něj!

Do dveří stačí strčit loktem.. lituji, vstupní kartičky nemáme.. nakouknu za roh do chodby, ze které jsou slyšet zvuky  bujarého veselí. Mám radost, že jsem nepřišel po pracovní době. Slyšel jsem, že z úsporných důvodů se eminence ze čtvrtého přestěhovala do pátého, přeci jen zde zbylo pár nevyužitých kanceláří…což se není čemu divit, když už pár let je stop stav na přijímání nových zaměstnanců..

Zhluboka se nadechnu a jdu, jdu. Nevím, kam mé kroky míří, ale poslouchám hlas srdce. U jedněch dveří mi hlas zavelí zastavit, učiním tedy tak. Z kožené vesty vytahuji to, kvůli čemu jsem přišel. Váhám, zda zaklepat, otevřít a možná tím způsobit další průvan, tento den již druhý.  To si však asi nemohu vzít na svědomí, tolik pohybu v jeden den…

Beru můj poslední neuzavřený spis a podsouvám jej pode dveřmi.

Zapálím si cigáro, otočím se na podpatku, a mizím…