Jak jsem dělala autoškolu

Blíží se čas výměny řidičáků vydaných před rokem 2001 a ačkoliv se výměna netýká, zavzpomínala jsem se slzou v oku na to, jak jsem dělala autoškolu. Nebo snad lépe říci autoškoly?

Téměř  všichni moji spolužáci začali dělat v 17ti či 18ti letech autoškolu, já byla jedna z těch, kteří ji nedělali a to z prostého důvodu: nikdo mi ji nezaplatil.  Je sice fakt, že občas jsem byla v třídní knize zapsaná s ostatními spolužáky jako nepřítomná kvůli jízdám v autoškole, ale pravda, po Stylbaru jsem mnoho kilometrů nenajezdila.

Matura za mnou, stěhuji se do Prahy, ale do autoškoly se nehrnu,  auto nemám a ono to neuteče.. Časem však ve mne začala hlodat myšlenka… co kdyby někdy šlo o život a opravdu by bylo potřeba, abych někam dojela. Přihlásila jsem se tedy do autoškoly hned vedle školy, kam jsem tou dobou chodila. Po první jízdě mi došlo, že mé obavy  „co kdyby šlo o život a budu muset řídit“ byly liché: o život začne jít tehdy, když musím řídit.

Nejdřív jsem jezdila s panem majitelem školy a s oktávkou, jo to se mi líbilo, cítila jsem se bezpečně, v takovém velkém autě. Zda se cítil bezpečně i pan majitel, to si jistá nejsem. Brzy poznal, že co si nenapíšu, to za pár minut nevím,  a pravda je taková, že při řízení přeci jen dost dobře číst nejde. Další mým prohřeškem byla přílišná poslušnost, která za nějaký ten pátek ohromila nejednoho inspektora!  Když mi řekli „jeď doleva“, jela jsem doleva, poslušná rozkazu a slepě věříc tomu zkušenému pánovi vedle mě, že cesta je bezpečná. Ne vždy tomu tak bylo.

Nevím proč, ale asi v půlce autoškoly mi vyměnili jak auto -  za  menší, felinu, pch, tak instruktora – taky za menšího. Taky byl celkem klidný, zato já jsem nebyla klidná, když jsem místo na šaltpáku sahla na jeho opravdu chlupatou nohu!

A už je to tady, zkouška.. č.1! Na tu mi půjčili instruktora v té škole největšího, plešatého. Asi doufali, že má pro strach uděláno. Jeli jsme od autoškoly, jedna křižovatka -  krása! Druhá křižovatka  - „jeďte doleva, slečno“.  Tak jsem – poslušně -  jela. Bohužel mě nenapadlo dát přednost autobusu MHD, který se na nás řítil z protisměru. Autobus ani instruktora zase nenapadlo, že mě to nenapadne. Autobus se nám na poslední chvíli troubíc vyhnul, v tom samém okamžiku akorát nevěřící instruktor sešlapával brzdu. Věřím, že kdyby měl nějaké vlasy, stojí mu hrůzou!

Zkouška číslo dvě nebyla tak strašná, pouze jsem si nemohla vzpomenout, jak se rozjet do fakt prudkého kopečka, jsme to dělali jen jednou, že jo. Takže za to vlastně moh’ ten instuktor! Ten druhej, chlupatej.

Zkouška číslo tři byla docela veselá. Jezdíme, jezdíme a přišla má oblíbená zatáčka vlevo. Automaticky hodím blinkr a zvyklá z víceproudých silnic jedu do lev0ho pruhu…akorát v jednoproudé silnici. Nic naplat, inštruktor a inšpektor, místo aby byli rádi, že zrovna nic nejelo, mi to zas nedali!

Zkouška č. 4: Všechno v pohodě, paráda, projeli jsme se, žádnej bláznivej autobus, žádnej protisměr, žádnej kopeček! Přijíždíme k autoškole a slečno, tamhle zaparkujte mezi ty dvě auta, bokem..  No copak o to, to já jsem zaparkovala, sice mi to trvalo asi 10 minut, ale zaparkovala jsem… hajzli!

Zkouška č. 5 -  prej spousta drobnejch prohřešků, nic velkýho.. ale…

Zkouška č. 6 se konala již v druhé autoškole, jelikož člověk jak jde jednou na zkoušku, tak by měl řidičák udělat do 6 měsíců od data první zkoušky a  mě se to teda na těch pět pokusů bohužel (?) nepovedlo.  Zase jsem si to celé odjezdila znova,  opět v mé oblíbené oktávce a docela mi to myslím i šlo! Otázky jsem se učila až den před zkouškou,  a to ještě jen chvíli, protože u mě byl zrovna na návštěvě kamarád až z Kutný Hory, tak jsem se mu musela věnovat!  Druhý den ráno jsem tedy plna sil došla na zkoušku a aktivně jsem se hlásila, že chci jet jako první, ať to mám dřív za sebou. A celkem mi to i jelo! Jediný kiks se mi stal na přechodu pro chodce, kam skočila ošklivá hnusná oranžová, když jsem byla těsně před přechodem, tím mě dokonale zmátla: nevěděla jsem, zda mám jet, či brzdit, nejdřív jsem se rozhodla pro jet, pak pro brzdit, takže jsem zastavila čumákem na přechodu. Ale jinak dobrý! Myslím tuto část zkoušky. Nazpět jela druhá slečna a instruktor mi začal dávat dotěrné dotazy, třeba k čemu je chladící soustava, kde ji můžu kontrolovat, co znamená jaká barva.  Řekla jsem, že ukazatele jsou na budíkách, jelikož tento výraz jsem kdysi někde zaslechla a instruktor se divil, zda stav chladiče odečítám z  budíku u postele…  Pak mi však položil otázku nejzáludnější, a to na kolik se ten motór jako chladí. Přemýšlela jsem, až se mi z hlavy kouřilo a přála jsem si mít také okolo těla nějakou tu chladící soustavu.  Asi po pěti minutách jsem nasadila medový hlásek a špitla jsem: dvě stě? V tu chvíli potřeboval chladicí soustavu zase pan instruktor:  „Ženská bláznivá, dyť to by vám to auto hořelo!“ No, to vlastně asi  jo, no .)

Ale dali! Dali jízdy a dokonce i technickou, testové otázky jsem příště  - to je  po sedmé -  zmákla na výbornou!   Pravda, od té doby jsem ještě neměla odvahu řídit auto sama, vždy potřebuju vedle sebe někoho, u koho si můžu ověřovat mnou navrhnuté řešení právě vzniklých dopravních situací nebo kdo mě vystřídá, když mě bolí ruce, ale já se do toho jednoho dne pustím pořádně a ono to půjde! Jen se sama sebe táži, zda si předtím nemám dát autoškolu potřetí .))