Nevěřila jsem tomu. Myslela jsem si, že když dítě vyroste a je z něj dospělý, je to někdo jiný, jiný člověk. Tak jsem to měla nastavené, když jsem byla malá.
A někdy po půlnoci v jednom nonstopáči, asi před pěti lety, jsme se bývalými kolegy bavili s paní, co vypadala jak Helena Steinmaslová. Sice byla tak o dvacet, třicet let starší, ale zabrousily jsme i na toto téma - jedno, kolik uplynulo od toho data vepsaného v občance, v jádru je každý ten malý Lukášek, Helenka, nebo Zuzanka. Jen má prostě o něco starší tělo. A někdo víc rozumu, někdo míň.
Asi měsíc na to jsem otěhotněla. Velké dítě má malé dítě. Nedávno jsem byla někde mezi ostatními rodiči a dětmi a normálně mě to dojalo. Ty malý holčičky, co si hrály a panenkami na maminky, mají teď svoje živé “panenky” a starají se o ně jak nejlíp dovedou. Že jsem rodič, mi poprvé pořádně došlo na schůzce rodičů s ředitelkou mateřšké školy, kam syn nastupoval. Já, malá velká Zuzanka, jsem na rodičovské schůzce, no to mě podrž! Přiznám se bez mučení, taky mě to dojalo.
Děti jsou prima. Je to chvilkama náročné, to ano, ale vidět jejich čistotu, přirozenost, hravost, veselost, bezprostřednost.. možná proto, že je neblahým zvykem tyto vlastnosti úspěšně vymycovat během růstu a výchovy, možná proto, že bych chtěla být taky taková, možná proto, že je to moje inspirace.. taky mě to dojímá. Je to krása, je to boží záležitost, je to boží projev. Či projev Boha? Říkejme tomu jak chceme.
I synovi říkám, co chci. I to, že všichni jsme pořád děti. Jen někteří z nás trochu vyrostli. Tak snad na to nikdy nezapomene.
