Kolega čekal venku, když jsem mu psala sms, že budem končit. Dělala jsem rozhovor v takovém, no, skoro zaplivaném baru, hodinu od Prahy. Přišel, mávla jsem na něj a pám: „Do pěti minut můžeme jet.“ „Nemůžeme,“ odvětil, „baterka odešla.“ Aha, bezva.
Co mám dítě, na služebku se už moc často nedostanu. Proto jsem měla radost, když se mi podařilo sehnat osobu vhodnou na rozhovor mimo Prahu. Díky zpovídáné, že si se mnou povídala opravdu otevřeně o věcech, o kterých je těžké mluvit, natož pak je zažít.
Služební auto zatím řídit nemůžu, musím si na to udělat takovej ten papírek, proto mě vezl kolega. Cesta tam probíhala v pořádku, trochu větru, trochu sněhu. Chtěla jsem teda akorát zastavit u bankáče, měla jsem asi dvě sta, abych mohla zpovídanou pozvat i na jídlo. Kolega to asi přeslech, ukázal mi sice, kde je bankomat, když jsme jeli kolem, a že se stavíme po cestě zpět.
A teď ta baterka ve věčnýc h lovištích! Co teď? Bylo okolo 13 hodiny, kolega měl být ve čtyři na jiném místě, já maximálně do pěti ve školce, jinak hrozilo, že zavolaj sociálku a pro dítě si půjdu místo do školky do děcáku. No, zavolali jsme asistenční službu, se kterou má zaměstnavatel smlouvu. Že přijedou. To bylo 13:20. Ve 13:45 jsem jim tam zas volala, kde jsou a kdy jako přijedou, že musím stihnout školku. Prej za bukem a že se ozvou, říkal dispečer. Ozvali se za čtvrt hodiny, že za půl jsou tam. Přitom běžná dojezdová doba má být 45min, jak říkal dispečer. Pche!
No nedalo se svítit, čekali jsme, já už nervozně koukala na hodinky, taky do telefonu na jízdní řád autobusů. Hoďka do Prahy, hoďka přes Prahu, před třetí max bych měla vyjet, kdyby se někde sekli. Řádila totiž slušná vánice, sněhová.
Přijeli – konečně – a začali nakládat auto. To bylo asi 14:30. Už už jsme skoro nastupovali do odtahového auta, když přiběhla paní z báru, zda to není moje peněženka. No, byla! Děkovala jsem odtahovce, že nespěchala. A taky kolegovi, že jsme nezastavili u bankáče. V peněžence bylo jen kilo. A známe – příležitost dělá zloděje! Kilo zas taková příležitost naštěstí není.
Po cestě dom jsem si vzpomněla, že jsem ji nechala na we ce. Platila jsem totiž, pak si šla odskočit a pooložila ji na ten zásobník s papírem. A nechala ji tam.
V Praze jsem vyskočila u metra a v metru koukám do peněženky, že si koupím pizzu, měla jsem hlad. Ještě jsem ji zběžně projela. A hele, kdepak mám občanku a řidičák? Že by si je nechali v tom báru? No dopr, takže poletím do školky a pak na policajtárnu. Prima. Přeci jen bych byla nerada, aby si na mé dva doklady někdo cosi pujčil, že.
Za pět minut, kdy jsem si představovala, jak ten výlet pěkně zakončím u policajtů, mě napadlo, esi já jsem ty doklady nenechala ve skenru! Asi před týdnem, čtrnácti dny, jsem je skenovala kvůli založení účtu online. Jeď, tramvaji, jeď! Popoháněla jsem vozidlo hromadné dopravy v posledním úseku mé dnešní dobrodružné cesty. U domu jsem vyskočila a běžela dom, abych tam byla o dvě minuty rychleji a o zkrátila dobu neklidu či čas nahlášení. A UF! No jo, no, ode dneška vracím věci hned na své místo.
Jen mě teda mrzí, že jsem si na ten skenr nevzpomněla až na policejní stanici. Navíc jsem blonďatá. Veselou historku bych měla nejen já, ale i policajti.
Jinak...esi vám tohle přijde jako prd dobrodružství, chápu. Pro mě je to stokrát dobrodružnější než sedět v kanclu. Jen si říkám, jestli bych na ty služebky neměla jezdit častějc, aby se mi ty veselé příhody tahkle nekumulovaly do jedné cesty :)
