Mně se chce kakat!

Rodiny s autem to mají jednoduché: v pátek navečer vynesou dvacet tašek plných nezbytných věcí před dům, díky lety nabytým zkušenostem naskládají do kufru, pod nohy spolujezdce i pod nohy dětí, a jede se. Já a můj syn auto nemáme, což je vzhledem k faktu, že řidičské oprávnění jsem získala na sedmý pokus, nejspíš dobře. Sice nemusíme řešit hlavolam s naskládáním zavazadel do auta, zato čelíme jiným výzvám.

Pravda, ta první je obdobná: musíme nacpat, tedy pardon, chci  říct sbalit, věci do tašky, kufru či batohu tak, aby jsme v případě nečekané události na místě určení v cílové destinaci neplakali, že nám chybí v lepším případě ponožka, v horším suché kalhoty. Tuto hrozbu jsem eliminovala tím, že své věci rozsévám všude možně, zejména na chalupě a u rodičů. Na výsev se hodí vyřazené oblečení, ale i plenky či kočárky. Ty mám u  rodičů hned čtyři staré, monofunkční.

Na cesty se vydáváme vlakem či autobusem: druhá výzva spočívá v přepravě konvoje na to či ono nádraží. Nejdobrodružnější to bylo, když se konvoj sestával z kočárku, syna, tašky přes rameno a kufru na kolečkách. A mě. S mimčem či batoletem s sebou musel člověk přemisťovat hromadu serepetiček, které by se nevyplatilo koupit čtyřikrát. Lidé, když viděli, jak jednou rukou před sebou tlačím kočárek, druhou za sebou tahnu kufr, sami nabízeli pomoc, zejména při nástupu do tramvaje i při výstupu. 

Děkuji vám všem.

Dnes už je to brnkačka, synovi táhne na čtvrtý rok, občas ho sice strášně moc bolí nožičky, ale i to se dá s malým baťůžkem na zádech, se kterým nyní cestujeme, vyřešit snadno. I když váží už 17 kilo - svaly na rukou mám už vytrénované.

Výzva třetí, časově nejnáročnější, je samotná cesta. Za synových mladých let ještě hodně spal, takže riziko spočívalo v probuzení a to zejména během pauzy v půlce cesty, tedy po hodině a půl či hodinách dvou. Dnes, když jedeme po o, také spí. Jindy si však se mnou rád povídá: Proč jedeme tam? – Protože tam vede silnice. Proč tam vede silnice? – Protože ji tam  někdo postavil. Proč ji tam někdo postavil? – Aby tam mohla jezdit auta. A proč tam jezdí auta? -  Aby se dostala, kam potřebují. A kam potřebují? – Někam do Prahy. A kam do Prahy? – Nevím. A proč nevíš?

Dnes už syn nenosí plínky, což cestě dodává nový rozměr. Čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Loni v létě jsme se vraceli v neděli odpoledne narvaným autobusem do Prahy. Bylo dusno, nešlo moc větrat, aby to ty, kteří seděli na zadní sedačce – tedy nás – moc neofouklo. Klimatizace nepremávala. Po pauze v půli cesty jsme vyrazili na dálnici, kterou tou dobou opravovali, takže jsme se spíš nepohybovali, než pohybovali. Po pár minutách syn zahlásil: „Mně se chce kakat!“ Strnula jsem nejen já, ale všichni, kdo to kruté prohlášení slyšeli. Měla jsem s sebou sice plínku, ale bála jsem se, že pro tehdy tříletého kluka by tento „záchod“ nebyl dostačující. A kdyby, co pak s tím? Hodit z okna?

Začala jsem synovi slibovat hory doly, ať to zkusí vydržet, že tam za chvíli budeme a to i přesto, že jsme zrovna stáli v koloně. Chlapeček trval na svém a já začala měnit barvy od rudé snad až po hnědou. Ale vydržel! Vydržel až na Černý most, kde jsme přes pomalu desatero schodů, s tím největším kufrem, co máme, běželi na záchod. Bleskově jsem mu stáhla gatě a posadila ho na prkýnko. Sladce se usmál a řekl: „Mně se chce jen čůrat! Chá chá!“